Na výlet jsme se sešli v počtu 10 dětí a 5 vedoucích. Na místě se k nám připojil ještě Maty a Norm, takže 7 vedoucích. Výlet byl koncipován jako příprava na tábor a pobyt v lese. Tentokrát na nás čekal srub uprostřed lesa, spaní pod stanem, vaření si jídla na ohni a objevování skrytých stezek místních lesů.
Lokalitu a střechu nad hlavou nám doporučil náš dobrý kamarád Black, kterého jistě znáte z tábora. Je ze 23. skautského oddílu, který nám již mnoho let pomáhá snad se vším, co se tábora týče. Právě tento oddíl spravuje i srub poblíž Hořic, do kterého jsme byli pozváni. Provozují jej za účelem výuky mládeže pro seznámení se s přírodou, což se ztotožňuje i s našimi cíli a záměry výletu. Tož jsme udělali výlet do těchto končin s tímto super zázemím, o kterém bude příštích pár řádků zachycujících naše dobrodružství v okolí Blanska.
Pátek
Sešli jsme se ve vestibulu Hlavního nádraží. Tam se mnoho dětí poprvé dozvědělo, že žádné nástupiště není v provozu a jak jako chtějí ti vedoucí dojet vlakem do Blanska? No řekněme, že v době vytváření propozic ještě uzavírka koleje mezi Hlavním nádražím a nádražím Židenice nebyla ještě veřejně známá. Pár týdnů před výletem jsme se tedy dozvěděli, že z Hlavního nádraží nic nejede a že budeme muset využít Dolního nádraží, kudy vede náhradní doprava. Jen pro informaci – Dolní nádraží se využívá k nákladní dopravě, a tak se tam příliš lidí nevměstná, není místo. Ale to by nebyli Kamzíci, kdyby se nevměstnali J. Vedoucí jsme s náhradní dopravou samozřejmě počítali, a tak šlo vše podle plánu, až do Blanska.
V Blansku nás čekala cesta cesta do kopce po červené turistické značce. Jen aby bylo jasno, nebyl to normální kopec. Tohle byl spíš takový kopec s velkým K, Kopec. Na osmi stech metrech nás čekalo převýšení sto osmdesát pět metrů, což pro nás byla hodina nekonečného šlapání do kopce s plnou polní.
Povedlo se, doťapkali jsme do Hořic, přesedlali jsme na zelenou turistickou a pokračovali dál ke srubu. Poprvé za hodinu a půl jsme zažili i klesání J. Ve finále, kousek před srubem, jsme nahodili azimut a snažili jsme se nalést srub, ke kterému snad neexistuje příjezdová cesta. Při hledání jsme potkali Matyho, jenž se vydal za námi po vlastní ose (nestihl čas srazu) a základnu jsme nalezli. Tam padly krosny na zem a hurá na Smrkyho, tedy, na Smrkyho zásobovací vozidlo.
U zásobovacího auta jsme natlačili do hlav chleba s moc dobrou paštikou a co jsme z eráru nesnědli, jsme společnými silami vynesli zase do kopce ke srubu. Blížil se závoj noci, děti za pomoci praktikantů rozbily stany, seznámily se se základnou a už unavení padly do spacáků a na základně bylo ticho až do rána.
Sobota
V sobotu ráno děti čekalo táborové Budíííček, příprava na rozcvičku, nástup na rozcvičku. Všude okolo samozřejmě běhal Teddy, Smrkyho a Peti pejsek. A běžel s námi i na rozcvičku. Vyběhli jsme ze základny, začalo pršet, zaběhli jsme do základny a zbytek rozcvičky jsme dodělali pod stromy, kde na nás nepršelo. Proběhla snídaně – rohlíky s marmeládou, po snídani výprava pro užitkovou vodu k místní studánce a příprava na vycházku. Déšť ustal. Vysvitlo slunce. Výprava započala.
Lesními stezkami jsme zamířili směr vesnička Olešná. Bez Smrkyho, který šel udělat další nákup. Ťapali jsme a potkali příhodné místo na paralelní program – střelbu z airsoftové pistole a hry Pašerák a zloděj sirek. Zejména ta druhá měla úspěch – jedná se v podstatě o hru pro dvě děti, kdy ostatní se kochají použitou taktikou. Jedno dítě je hlídač, má zavázané oči a pohybuje se okolo špalku, na kterém leží škrtátko a sirky. V ruce má plácačku a smí použít 4 rány na odražení zloděje v časovém limitu. Druhé dítě se snaží připlížit, či rychlými pohyby odlákat hlídače od špalku, poté se vyhnout jeho až 4 úderům, sebrat sirku se škrtátkem a zapálit sirku. Tím vyhraje nad hlídačem. To byste nevěřili, jak se dá u takové jednoduché hry vyblbnout. Během hry děti odskakovaly na střelnici o kousek vedle, kde byly pevné cíle, ale třeba i zavěšený plecháček, jenž dělal při zásahu uspokojivý typický hluk.
Po střelbě svačina a pochod do vesnice, pak do druhé (Šebrov – Kateřina), kde jsme vyzvedli Smrkyho nákup a poté jsme šli zpátky na základnu. Příprava polních ohnišť, malý ohýnek na uvaření fazolí s klobáskou a po krátkém poledňáku jsme se rozhodli dorazit zbytek airsoftového arzenálu, který jsme si s sebou přivezli. Vznikla nová střelnice v nedalekém ďolíku, a tedy střelnice z airsoftového revolvéru a vzduchovky. Nezapomněli jsme využit plechovky od oběda, že? To každý zásah hezky cinkal. Během střelby děti hráli na základně vlajku a nový druh Kamzíčí honičky. Pravidla neznám, snad je někdo doplní do komentáře…ale určitě by stálo za to uchovat pravidla pro další generace.
Po střelbě jsme navázali opékáním špekáčků na místním grilu, který nám posloužil vlastně jako takové ohniště, které se nemusí vykopávat. Oheň a opékáčky připravovaly děti a musíme je pochválit, ty naše šikuly. U ohně zavládla skvělá atmosféra, povídali jsme si zážitky (poté, co mladší šli spát) i strašidelné příběhy a pak jsme si popřáli dobrou noc.
Neděle
V neděli za slunečného rána byla rozcvička, na snídani chleba se sýrem, nebo kdo chtěl – s paštikou. Po snídani jsme začali balit věci, uklízet po včerejšku a pak celou základnu, abychom mohli v jedenáct vyrazit na cestu. Erár jsme nesli s sebou směrem na Hořice až k restauraci U koně, kde nás čekala přestávka – pro mnohé tedy nákup limonády Grena a sladoledu (zmrzliny). Po půl hodině přijel Smrky, který stihl s Normem už dokonale uklidit a uzamčít základnu. Odevzdali jsme erár a vyrazili na cestu. Tentokrát z kopce. To byl sešup! Kousek před Blanskem, stále však ještě v lesích, jsme velmi emočně naladěni na výhru zahráli hru kámen, nůžky, papír a s těsným vítězstvím Denčina týmu jsme pokračovali na vlak. Cestu vlakem jsme měli spestřenou koukáním po skautech, jenž jsme dokázali ve voze vlaku rozdělit zhruba na polovinu. Skautíci jeli z jejich velkolepé akce Obrok 2017, ale na tu naši to nemělo J. Fascinování obrazovkou (vlastně zobrazovacím displejem) děti doputovaly až do Brna na Dolní nádraží. Chvíle cesty na Hlavas a tam jsme se už rozešli každý po svých domů umýt se, vybalit věci a psát domácí úkoly.
Výlet to byl náročný, ale všechny kopce jsme zdolali na výbornou a podle mého názoru, takový kopec jako je v Blansku na červené turistické, jsme už hodně dlouhou dobu nepotkali a doufejme, že už ani nepotkáme 🙂
Sláva nazdar výletu, zmokli jsme a už jsme tu.
