Průzkum Býčí Skály

V sobotu 28. 3. 2009 se uskutečnila naučná průzkumná výprava do hlubin jeskyně Býčí skála. Následující příspěvek, je poněkud obsáhlejší, tak se nelekejte 🙂

Ráno jsme se postupně všichni sešli na nádraží v Židenicích. Koupili jsme si zpátěční lístek do Adamova a šli se připravit na perón. Mezi účastníky byl Matouš, Bára, Stoupa, Granko, Marťas, Mara, Paťa a Matoušův taťka. Když vlak přijel, všichni jsme nastoupili a odjeli do naší cílové stanice. Z Adamova jsme se poměrně zrychleně a bez zbytečných zastávek přesunuli k Býčí skále. Tam jsme asi půl hodinky čekali na Toníka, který nás měl provázet. Mezitím jsme trošku prošmejdili okolí a různé vchody do jeskyně. Když přijel Toník i s kamarády, všichni jsme se převlékli a udělali skupinovou fotku (před).

Toník nás hned vzal na průzkum. První zastávka byla u informační tabule, kde nám bylo řečeno, že se nacházíme v chráněné krajinné oblasti, že přímo zde jde o národní přírodní rezervaci a jak se tu máme správně chovat. Dále jsme se dozvěděli, že vchody do skály jsou umělé a vyrobeny lidmi. Taky jsme se dověděli něco o rituálních pohřbech, které v jeskyni probíhali a že toto místo mělo velký význam.

Vstoupili jsme do jeskyně. Hned za vraty nás čekalo naaranžované pohřebiště. Hromady kamenů naznačovaly místa kosterních nálezů a uprostřed stál kůl, který naznačoval, že tam v minulosti mohl podobný kůl stát (či něco jako totem). Dále jsme viděli betonovou podlahu, kterou zde zanechali němci za druhé světové války. Připravovali totiž v této jeskyni továrnu na zbraně. Naštěstí skončila válka dřív, než se jim to povedlo dokončit.

Při dalším postupu do jeskyně jsme potkali netopýry. Ti v jeskyni přezimují. Je tam totiž mnohem tepleji, než venku. Podle zvuků bylo poznat, že nejsme v jeskyni jediní živočichové. Na stropě byly trsy k sobě se tulících netopýrů. Jesli se nemýlím, zimuje jich tu kolem 500. Nepočítali jsme je. Jeden malý chudáček spadl na zem. Aspoň jsme mohli vidět kolik mají končetin a jak jsou chlupatí. Musíme dávat pozor, abysme nějakého nesrazili helmou a taky abysme žádného nezašlápli. Kousek dál v jeskyni jsme viděli vrápence. Jiný druh netopýrů. Tito se k sobě tak hromadně netulí a je snažší nějakého sundat hlavou. Nesmíme je zbytečně rušit.

Na další zastávce jsme se dověděli, jak jeskyňáři postupují při speleologickém výzkumu. Pro šplhání po laně používají blokanty, pro slaňování kladkové brzdy. Dále vím, že v jeskyni se nachází spousta bahna. Aby speleologové mohli objevovat nové chodby, musí toto bahno odstranit. Aby si usnadnili kopání mazlavého bahna (což krumpáčem a lopatou skoro nejde, zkuste si to), používají hydrotěžbu, což je velice efektivní technika. Jde o to, že se bahno rozruší proudem vody, která se potom (i s bahnem) odčerpá.

Pokračovali jsme dále. Prošli jsme odčerpaným a suchým Šenkovým sifonem. Kousek dál už bylo slyšet hučení vody. K vidění pak byla podzemní řeka. Jeskynní systém Rudické propadání – Býčí skála protéká Jedovnický potok, který jsme zde viděli. Celý jeskynní systém je asi 13km dlouhý. Došli jsme do Velké síně. Pak přišel čas na první namočení. Kdo chtěl, mohl brodit kousek proti proudu k Sifonu dřiny. Mohli jsme také vidět štolu, které obcházela tento sifon. Vydali jsme se zpět k místu, kudy voda odtéká do Kaňonů.

Nastal čas na druhé, pořádné, namočení. Trasa prohlídky vedla přímo do Kaňonů. Vskutku to jsou poměrně velké kaňony vymleté vodou ve skále. Neskutečné, co voda dokáže. Brodili jsme až po kolena ve vodě. Kdo měl boty, měl tam mokro. Kdo měl holínky, tomu tam nateklo vrchem. Nejmladší a nejmenší člen výpravy, Paťa, všechno bral velice statečně. Kaňony jsme prošli až k přehradě, kterou tu vybudovali jeskyňáři. Dali jsme se na cestu zpět. Někteří vylili vodu z bot, jiní to nechali vytéct. Naši průvodci byli v suchu, byli připraveni nejlépe a měli galoše až po pás.

Dorazili jsme k jednomu místu, kde nám Toník řekl, že je taková plazivka. Jestli chceme, tak nás tam vezme. No co, když už jsme tady, proč ne. Bylo nám řečeno, že tam budou kaluže, ve kterých se budem muset plazit. Jmenuje se to Úzké kanály. Z počátku je ta díra vysoká a štíhlá. Pak se snižuje a už je nutno se plazit. Doplazili jsme se až do Kaňonů, kde jsme zase viděli podzemní řeku, tedy Jedovnický potok. Podívali jsme se na místo, které bylo cca 10m po proudu za tou hrází, u které jsme předtím byli. Zpátky vedla cesta opět plazením (pokud bychom nechtěli plavat proti proudu).

Vylezli jsme z díry a už se vydali k východu. Tam jsme potkali několik čistých lidí, kteří se nás možná lekli. Venku jsme udělali druhé skupinové foto na stejném místě (tentokrát trochu v jiných barvách). A umyli se.

Po neúspěšném pokusu o rozdělání ohně jsme se vydali na cestu k Huti Františka (Stará huť). Tam na nás čekal pan průvodce, který nás provedl muzeem a pověděl nám mnoho zajímavého z historie výroby železa na moravě. Viděli jsme jak se dělala železná houba a jak se zpracovávala na železo. Pak jak během tisíciletí šel vývoj k vysokým pecím, v nichž už se vyrábí litina. Během této prohlídky do nás bylo natlačeno tolik informací, že není možné si je pamatovat. Určitě to ale bylo zajímavé, protože předtím někteří vůbec nevěděli k čemu ta „vysoká věž“ vlastně slouží. Po prohlídce muzea jsme si ještě vylezli na huť a podívali se, kudy se dovnitř navážel materiál. Také jsme si všimli, že uvnitř něco chybí.

Dali jsme se na sběr „suchého“ dřeva. Rozdělali jsme oheň a opekli si špekáčky. Už nás docela tlačil čas. Provedli jsme rychloopečení, rychlosnědení a vydali se rychlochůzí směrem k Adamovu. Dřívější vlak stihl pouze Matouš, který spěchal nejvíce. Ostatní si zahráli na nádraží nějaké hry a jeli původne plánovaným vlakem domů.

Doma museli mít rodiče náležitou radost, protože takto zabahnit se můžete jenom v jeskyni. Tato akce však stála za to a účastníci si mohou být jisti, že něco podobného určitě jen tak nezažijí.

Odkazy:
http://www.byciskala.cz/
Plánek jeskyně
Stará huť