Vyrazili jsme v devět třicet z nádraží. Bylo nás půl napůl, neboť bylo pět vedení a pět dětí. Já, Mára, Marťas, Oja, Carmen, Kýbl, Denča, Stoupa, Bára, Matouš.
Do Kralic jsme dorazili o hodinu později. A hned z toho byla první hra: kolik jsme ujeli kilometrů? Než jsme vyšli, byla zahájena druhá hra, a to na zakázaná slova. Zakázanými slovy bylo: proč, jak, aha a kilometr. Dostali jsme každý šest papírků, což byly naše životy. Pokaždé, když nás někdo načapal, tak jsme mu museli odevzdat papírek. Už po čtvrt hodině byli někteří looseři bez papírků.
Asi po kilometru jsme se zastavili u bumbálku, abychom se napojili. Potom jsme se napojili na modrou a pokračovali po ní až na konečnou. Za jednou vesnicí jsme se zastavili na takovém plácku, na který nebylo odnikud vidět. Využili jsme toho, abychom rozdělali oheň a každý si udělal individuální oběd. Po obědě se šlo házet s létajícím talířem, zatímco Kýbl po ostatních házel třešně zakoupené u nádraží, které se mu nezdály. Nakonec jsme se museli přece jen sbalit a vydat se dál, nebo bychom snad toho dne ani nedošli. Po cestě jsme se krmili hráškem a třešněmi rostoucími u cesty. Tři menší členové se bavili tím, že po sobě házeli hráškem, zatímco my ostatní jsme se cpali lahodnými červenými plody. Nakonec jsme se opět museli nutit do pokračování v cestě.
Následujícími několika kilometry jsme sestoupili do údolí. Přešli jsme vratký most a byli jsme na místě. Téměř hned jsme začali stavět stany. Já jsem chtěla vyzkoušet něco nového, a tak jsem si urobila přístřeší ze svého poncha. Tento výtvor ve tvaru áčka jsem hrdě nazvala svým habitatem. Oja a Matouš si také postavili své přístřešky, avšak jinak a nazvali je Grand hotelem. Ještě jsme si trochu házeli talířem, avšak pak už se nic nedělo a všude panoval uvolněný a mírumilovný kopr. Já s Ojou jsme se pustili do zapálené konverzace o fantasy, zejména o Zaklínači, Letopisech Narnie a Harrym Potterovi. Nevyrušilo nás ani poslání jít pro vodu ke studánce. Když jsme se vrátili, Bára s Denčou už připravovaly makrely na večeři. Potom už jsme jen seděli u ohně a povídali si s tím, že čas od času někdo šel pro vodu. Když už makrely byly hotové, holky je ještě chvíli nechaly na mříži nad ohněm, aby měly křupavou kůžičku. Masa sice nebylo moc, zato jsme si velmi pochutnali, a protože nikdo neměl ani moc velký hlad, tak jsme se všichni nasytili. Potom jsme si ještě chvíli povídali a pak se šlo spát.
Ráno, když přišel budíček, bylo půl deváté, protože nikdo nespěchal s přílišným vstáváním kromě děcek, která to však nedala znát zvukovými projevy. Proběhla klidná a nenáročná rozcvička a šlo se osvěžit k řece. Řekli jsme si, že bychom se mohli vykoupat celí, a tak jsme se my holky oddělily od kluků a šly se vykoupat za zatáčku. Bála jsem se, že voda bude příliš studená (to byla), ale nakonec to bylo v poho. Příjemně osvěženy jsme se vrátily zpět. Potom byla snídaně. Naneštěstí byl chleba s apetitem, ale co se dalo dělat. To dopoledne jsme šli dělat s Matoušem ohňovací kamzítko. Nikomu se nepovedlo, protože nevyšel čas, ale Matouš nám dal ještě jednu šanci, a tak když už jsme věděli, kterým chybám se vyhnout, jsme ho skoro všichni udělali. Protože vedení chystalo nějakou hru, jsme šli hrát do lesa ještě nějaké hry. Neboť nás nic nenapadalo, zabývali jsme se běháním sem a tam po kládě na čas. Carmen by možná byla nejlepší, kdyby pod ní nakonec vždy neupadl kus kůry, na které stála.
Po chvíli, když jsme si už mysleli, že je vhodný čas na návrat, vydali jsme se zpět. Jak se ukázalo, vedení pro nás nachystalo krátkou orientační hru. Z toho měly vyplynout dvě věty, co zněly asi takto: Na oběd nás čekají špagety s omáčkou a navracet se budeme zpět kolem zříceniny hradu Lamberk. Obojí se potvrdilo.
Zpátky jsme se vraceli po červené, která byla hodně náročná. Přesto jsme hrad Lamberk opravdu navštívili. No, byla to spíš skála, na které zbylo pár kamenů. Nicméně od tamtud byl krásný výhled a jistě bych tam vydržela sedět celé hodiny, mít ovšem ten čas. Vyškrábali jsme se na kopec. Pak už jsme opět pokračovali po stejné modré. Po cestě jsme ještě pátrali po Matoušově kšiltovce, avšak bezúspěšně. Po návratu k nádraží do Kraslic (Kralic, pozn. vedení) jsme vykoupili v tamější hospodě nanuky a hurá vlakem zpět domů! Na nádraží jsme se opět rozdělili a vydali se každý svou cestou.
Zápis z této akce do kroniky napsala Štěpka.